Návod poslal : Stanislav Plášil

Z tý prokletý sauny sem padám jak podpálenej králík. Šílenej whacko se mi drží

za  zadkem tak  dlouho, až  mě dostává  do nějakýho  voslizlýho sklepa, kde mě

zamknul a čeká  až vylezu ven. Ve skříňce pod  schody nacházím lanko s háčkem.

Přistupuji ke  schodům a lanko  na ně  vážu  coby mazanou pastičku.  Pak se po

chodech plížím  k hajzlově botě  a vší  silou  do ní zarážím  háček. Whacko se

rozběhne dolů  po schodech, ale drnkne  o lanko a nabije  si držku. Pořádně ho

prošacuju - má vostrej teploušskej pilník.  Na konci sklepení mi jedna z cihel

uprostřed zazděné  cihly připadá nějaká  divná, takže do  ní šťourám pilníčkem

a ke svému velkému překvapení za  ní nacházím spínač odhalující žebřík vedoucí

o patro  výš. Jakmile  vylezu nahoru,  je mi  Whacko zase  v patách,  takže se

rychle přesouvám o  místnost doleva, aby mne nemohl  odprásknout. Je mi jasné,

že  pokud se  jen na  chvíli zastavím  v jedné  z místností,  whacko mě  najde

a odpráskne, takže se  snažím neustále kličkovat z pokoje  do pokoje, abych ho

mátl.  Vypínačem u  dveří rozsvěcuji  světla  na  poličkách a  v jedné  z nich

odhaluji plánek budovy. Na druhé straně místnosti nacházím jakousi nádrž plnou

vody,  která se  zdá být  nadějným únikovým  místem. Až  na tu  vodu. V dalším

pokoji mne čeká  překvapení v podobě jakéhosi čerpadla.  Možná tímto čerpadlem

bych nádrž mohl vypustit, ale jak ? Čerpadlo se zdá být příliš komplikované...

V další, poslední místnosti nacházím jakýsi minivýtah zabudovaný do betonového

sloupu. Otáčím  se a zkoumám  skříňku s pojistkami.  Z první objímky  vytahuji

pojistku  a strkám  ji do  objímky, která  přísluší panelu  v první  místnosti

druhého  patra.  Jdu  tam,  podívám  se  na  osvětlený  panel a vidím barevnou

sekvenci červená, červená, zelená a červená  (mám takový pocit, že kdybych sem

přišel jindy, mohla by být  kombinace úplně jiná).  Hmm, co s  tím ? Vracím se

k pojistkám,  vytahuji  pojistku  z  jímky  panelu  a  zasouvám  ji  do  jímky

minivýtahu.  Minivýtah  se  rozsvěcí,  přistupuji  k  němu  a  tisknu tlačítka

v pořadí barev, jak jsem je viděl  ve skříňce ve vedlejší místnosti. Zatažením

za dvířka pak výtah otevírám a studuji nalezený manuál k vodnímu čerpadlu. Jdu

k čerpadlu.  Otáčením  prvním  kolem  zleva  ve  správném  směru  nastavuji na

číselníku  vedle  kola  trojčíslí  napsané  v  manuálu  (576)  a  kolem druhým

přesvědčuji ciferník na stěně, aby ukázal dvojku (ručička je otočena vodorovně

doleva). Když  je to hotové, zatáhnu  za páku a slyším,  jak v rourách čvachtá

dravá voda. Ve vedlejší místnosti pak již  nacházím nádrž bez vody, lezu do ní

a ocitám se na svobodě !

Doma mě však čeká nemilé překvapení v podobě nějakého obra. Rychle mu posvítím

do očí halogenovou lampou a pak mu  kopnu fotbalový míč z podlahy do obličeje,

aby měl  o čem přemýšlet.  Hned nato skočím  po jeho pistoli  a nakonec seberu

drahocenný film. Jedu  ke svému kamarádovi, počítačovému maniakovi,  aby se mi

na něco podíval.  Už na něj však číhají nějaké  nedobré duše, které musím chtě

nechtě zlikvidovat. Otáčím vypínačem, otevírám dveře na toaletu a schovávám se

do  výklenku vlevo.  Jakmile ženská  vkročí na  WC, vyběhnu  z úkrytu, vytrhnu

laťku z podlahy a zapříčím s ní  dveře WC. Dalšího hajzlíka odstraňuji tak, že

přehodím  páku na  stěně vlevo,  pak prozkoumám  a zatáhnu  za drát  visící ze

stropu, zdvihám  kbelík s olejem a  vylévám olej na podlahu.  Nakonec přehodím

páku na stěně do původní polohy a čekám na příchod mrtvého muže.

Z recepce hotelu jdu rovnou po schodech  nahoru k pokojům, ale zjišťuji, že mi

někdo  štípl klíče.  Vracím se  do recepce  a ukazuji  svůj falešný  policejní

odznak nejdříve  zadní a pak přední  ženě. Přední žena mi  neuvěřitelně naivně

vrací klíčky,  které mi ukradla. Jdu  opět k pokojům, zvedám  ze země náušnici

a odemykám pokoj 227 těžce vydobytým klíčem. Objevuje se však zákeřná pokojská

a z nepochopitelných  důvodů mi brání ve  vstupu do pokoje. Protože  jsem jako

datel,  podávám  jí  nalezenou  náušnici  a  ona  spokojeně  odchází. Pchjů...

V pokoji není nic. Pokoj vedlejší (225) je  zamčený, říkám si, že si ho najmu,

abych počíhal na  majitele 227-ičky. Jdu do recepce, ale  recepční mi říká, že

pokoj 225 je již najmutý. Navádím  ženu, která mi ukradla klíček, aby odlákala

pozornost recepční a když se tak stane, zapaluji papíry v koši jednou ze svých

zápalek.  Zatímco recepční  hasí, nahlédnu  do knihy  hostů a  všimnu si  jaká

společnost  má  rezervovaný  pokoj  225.  Prošmátrám  kapsy a vytáhnu krabičku

zápalek, která je mi  něčím povědomá, podívám se na ní zblízka  a vida - je na

ní kus telefonního  čísla. Dále v kapse nacházím  fotografii obra, který seděl

v mém bytě a přikládám ji ke krabičce. Dochází mi tak hned několik souvislostí

najednou,  jdu  k  telefonu  a  vytáčím  číslo  klubu Zanzibar. Když domluvím,

vytáčím číslo recepce hotelu, kde se  právě nacházím a rezervaci pokoje ruším.

Recepční  mi pak  dává klíč  od pokoje  225. Než  tam vejdu,  přiložím ucho ke

dveřím pokoje 227, někdo tam už je! Odemykám svůj pokoj 225 a vcházím dovnitř.

Na stolku vedle telefonu zkoumám možnost,  jak si nechat přinést šampáňo přímo

na pokoj. Zvedám sluchátko a volám pokoj 227. Ůspěch je vskutku nevalný. Volám

tedy pokojskou službu a objednávám šampaňské  pro pokoj 227. Když nápoj slouha

do vedlejšího pokoje  nese, rychle se dávám do řeči  se sličnou sousedkou. Ani

nevím, jak se  to stalo (asi to je  tak mezi lidmi už normální),  ale najednou

ležím vedle nahé Addy, bývalé neznámé sousedky, na její posteli. Po horké noci

se  vydávám vyzvídat.  Nejprve se  jdu podívat  za podezřelým majitelem jakési

kulečníkové  haly.  Zabouchám  na  dveře,  ukážu  majiteli  skrze okénko zlaté

hodinky a pak  mu je daruji, aby mne pustil  dovnitř. Díky jeho velkomluvnosti

se dozvídám zajímavé informace. Po dalším  nehorázně brutálním sexu s Addou se

spolu s ní  pouštím do loupežného přepadení dobře  zabezpečené firmy gangstera

Marcuse.  První překážkou  je kódovaný  zámek na  vstupních dveřích do budovy.

Přistupuji k němu a zkouším přetřít tlačítka křídou, kterou mi daroval kamarád

od  kulečníků. A  skutečně -  vidím tlačítka,  která byla nejčastěji tisknuta.

Chvíli je náhodně mačkám, ale pak  vidím přicházet jakousi ženu. Schovám se za

keřík (naivita vrcholí) a vybíhám ven  právě ve chvíli, kdy žena vyťukává kód.

Zkombinuji-li to,  co jsem postřehl,  že žena píše  (249) s tím,  co mi ukázal

křídový prach, vychází  mi kombinace A249, která dveře  poslušně otevírá (opět

je mi jasné, že se první číslice  či písmeno potřebné k otevření dveří pokaždé

mění). Spící člobrda je odstranitelný tak, že pohárek se studenou kávou z jeho

stolu přikládám k jeho visící pravé ruce  tak, abych mu smočil prsty, což jest

starý mazácký  trik. Když odkráčí  na toaletu, otevírám  si z jeho  klávesnice

výtah a  odjíždím do horních  poschodí. Adda, bývalá  Marcusova asistentka, mě

neomylně vede složitým komplexem chodeb k Marcusově kanceláři. Zkoumám poličku

s kancelářským náčiním a v děrovačce  nacházím klíček od kanceláře. Přistupuji

tedy ke dveřím, otáčím klíčkem v zámku a tiše tisknu kliku.

Uvnitř  v  kanceláři  rozsvěcím  světlo  (vlevo)  a  pouštím  se  do rabování.

Z nástěnky beru  dopis, reklamu na zbraně,  dokument psaný neviditelným písmem

a magnet. Ze  stolu sbírám neviditelný  inkoust a kabel.  Vracím se na  chodbu

před kancelář a  sbírám ze země rozsypané papírky z  děrovače. Pak jdu zpět do

kanceláře a  zamykám za sebou dveře.  Přistupuji k sejfu u  počítače, zapojuji

kabel do elektronického diáře, který jsem  měl v kapse a výsledek připojuji do

výstupu sejfu.  Zapínám el. diář, vkládám  číslo Addina pokoje coby  kód (227)

a její  jméno jako  heslo (ADDA). Brakuji  sejf,  ale ouha,  kdosi se  blíží !

Zhasínám světlo, otevírám západku skříňky zapuštěné do pravé stěny, do skříňky

se oba schováváme a já chytře  zevnitř zavírám západku magnetem. Když je stráž

pryč, sypeme  se rychle ven  ze skříně, odemykáme  dveře, hrneme se  na chodbu

a rychle se zavíráme do skříňky stojící u stěny. Uff, ale bylo to těsně.

Na další misi  jsem musel vyslat Addu. Naštěstí  to provedla bezvadně. Nejdřív

pořádně prohledala dodávku  - v pokrývce našla zabalené  dlouhé kleště, nad ní

pohlednici  s  tel.  číslem  dívky  jednoho  z  řidičů  a v saku řidiče ampuli

s biologickým mutátorem,  při další prohlídce  pak účet s  čistírny, na kterém

bylo  řidičovo  jméno  a  primeros.  Nejdříve  Adda  zavolala  řidičově  dívce

z telefonu v zadní části dodávky a dozvěděla se tak číslo do jeho dodávky, pak

vylezla z dodávky a pomocí kleští si přitáhla dokument (Delivery sheet) ležící

na  stoličce  u  dveří  do  kanceláře.  Bližším  prozkoumáním tohoto dokumentu

zjistila adresu výrobny chemikálií a tel.  číslo do kanceláře řidičů. S těmito

úlovky  se přesunula  do zadní  části garáže,  okénkem ve  střeše prolezla  do

osobního  auta  a  zavolala  odtamtud  do  dodávky.  Druhým  telefonem (vlevo)

zavolala do kanceláře řidičů a když oba řidiči "mluvili", přiložila k sobě obě

sluchátka, aby nasimulovala "vzájemný" hovor. Pak rychle utekla pryč. Bezvadná

holka, co? Naše následující společná  procházka do kulečníkového baru skončila

bezmála smrtí mé maličkosti, nebýt  mých neochvějných reflexů, které mne vedly

nejprve doleva ke konci uličky, a potom kotoulem plavmo pod rozjetý automobil.

Když  jsem se  vrátil do  hotelu, napadlo   mě, že  to vlastně  asi nebyl  ten

nejchytřejší nápad, když teď po mně jdou hromady hrdlořezů a policajtů, ale to

už bylo  pozdě, protože mi  recepční volala, že  mám návštěvu z  inspektorátu.

Musel jsem rychle  schovat všechny potenciální důkazy! S  tajným dokumentem to

bylo  rychlé, prostě  jsem ho  polil neviditelným  inkoustem. Biokapsuli  jsem

mazaně strčil  do bonbónků na stolku,  které si policajti vždy  jen berou, ale

nikdy  neprohledávají. Ve  skříňce u   postele jsem  našel whisku,  do jejíhož

štítku jsem v inventáři lišácky  vsunul falešný policejní průkaz. Inspektor po

této schovávačce vůbec nic nenašel, takže  se rozhodl jednoduše mě oddělat. To

se mu  však logicky nemohlo  povést, protože by  to byl konec  hry, takže jsem

musel  použít inkoust  na čisťoučkou  pokrývku v  jeho autě  a když se sehnul,

zpřerážel  jsem mu  páteř víkem  autokufru. Další  úkol byl  opět na  Addě. Za

každou cenu musela dostat inkriminující  fotografie od mého kamaráda Freddyho.

Když však  diskrétně nahlédla do jeho  kanceláře, byl tam už  čmuchající polda

(ano, ten kterého jsem zabil autokufrem, zvláštní...).

Musela  tedy Freddymu  nejdříve dát  tajné avízo,  že je  něco v nepořádku. Ze

stolku vpravo  sebrala lepidlo a přišlou  poštu. Pak dala vařit  vodu (nikoliv

kávu!)  v kávovaru  a k  unikající páře  rychle přiložila  jednu z  poštovních

obálek, aby ji  tak rozlepila. Do rozlepené obálky vložila  můj vzkaz a obálku

zalepila. S ostatní  denní poštou ji pak Freddymu  doručila do jeho kanceláře.

Promluvila  s ním  i s  policajtem, podala  Freddymu zelené  desky ze  skříňky

a strčila do krabičky svorek na stole, což policajta na chvíli vyvedlo z míry,

takže Freddy mohl  fotografie z desek strčit do kapsy  polišova kabátu. Pak už

stačilo jen promluvit  s Freddym, venku před kanceláří  uvařit kávu, donést ji

mužům  dovnitř a  vylít na  policajtův  kabát.  Všechny věci  z kabátu  včetně

bonbónů pak rychle putovaly do Addiných kapes.

Já jsem se pak ocitl na  hřbitově s úkolem,který měl zabránit doktorce Dramish

v návratu domů a bylo mi jasné, že tady jde hlavně o čas. Nejdříve jsem nabídl

doktorčině  šoférovi whisku,  aby se  trochu rozpovídal.  Pak jsem  přistoupil

k doktorce  a  prohlédl   si  její  rukavici.  Vyšel  jsem   ven  ze  hřbitova

a prozkoumal  prostřední  osobní  auto.  Nahlédl  jsem  oknem dovnitř a uviděl

druhou doktorčinu rukavici, toto auto tedy patřilo doktorce. Plíškem od klíčků

jsem povolil ventil zadního kola doktorčina auta, čímž jsem auto "zneškodnil".

Pak jsem otevřel zadní část automobilu a vlezl dovnitř. V přihrádce jsem našel

zajímavý list se sérií  not a lahvičku s lékem. Lék jsem  nalil do whisky a tu

podal šoférovi čekajícímu na hřbitově. Ůčinek byl okamžitý. Pak už stačilo jen

počkat na konec smutečního obřadu a sledovat, jak se doktorka marně vzteká, že

ze hřbitova není úniku.

Addin úkol byl jiný - dostat se  do doktorčina domu. Nejdříve si vzala klacík,

napíchla  na něj  jednu z  karamelek, které  měla v  kapse a vzniklým lepítkem

vytáhla poštu z  přihrádky v brance. Byl to  dopis od pojišťovací společnosti,

který hodně pečlivě z obou stran prostudovala, aby se dozvěděla, jak se dostat

do doktorčina  domu přes všechny nachystané  bezpečnostní mechanismy. Pak Adda

přelezla  plot  do  zahrady.  Nasadila  si  binokuláry  visící  na větvi vlevo

a opatrně zkoumala  dům a jeho okolí  až našla hnízdo kukačky  a tři detektory

pohybu  poschovávané v  okolí domu.  Dvakrát pak  prozkoumala kukaččino hnízdo

a našla klíček,  kterým odemkla dveře zahradníkova  domku. Uvnitř opět dvakrát

prohrabala  koš  a  našla  kus  drátku  a  rozstříhané schéma jakéhosi obvodu.

Figurínu  na stole  obrala o  fešné UV  brýle. Ze  šuplíku vytáhla  starý, ale

fungující kazetový magnetofon. Vyšla ven  do zahrady a přiložila magnetofon ke

kukaččímu  hnízdu.  Zpátky  uvnitř   domku  přiložila  k  audiokódovému  zámku

magnetofon a stisknutím tlačítka PLAY  přehrála záznam kukaččina zpěvu. Pak se

na  audiokódový  zámek  podívala  pomocí  UV  brýlí,  aby  viděla  písmena  na

tlačítkách. Podle paměťového záznamu  "Score", který pravděpodobně telepaticky

vytáhla z mé  vlastní hlavy, si přeložila zakroužkované  noty na písmena podle

kódu  na druhé  straně listu.  Výslednou sekvenci  "EEFGGFED" naťukala  pomocí

tlačítek a bezva, dveře se otevřely! Uvnitř laboratoře prošacovala laboratorní

plášť a našla  malé kleštičky. Poté prozkoumala dráty  vedoucí k trezoru vlevo

a v jejich  slabém bodě obnažila  vedení pomocí kleštiček.  K obnaženým drátům

nakonec  přiložila drátek  z koše  a vzniklý  zkrat otevřel  trezor. Z trezoru

vyndala  oba důležité  mikročipy a   jeden po  druhém pečlivě  prozkoumala pod

mikroskopem.

No, a  pak se seběhlo  několik moc nepříjemných  událostí a já  si jen tak tak

zachránil kejhák, když  jsem se v restauraci u okna  skrčil dost rychle na to,

aby mi palicí  neproletěla odstřelovačova kulka. Na ulici  jsem pak vyhodil do

koše "napíchnuté" brýle, které ze mě  dělaly jednoduchý cíl pro všechny chlapy

s puškou ve  vzdálenosti několika mil.  Vejrostkovi hrajícímu karty  o hodinky

jsem ukázal  inspektorovu vizitku, a  potom jsem třikrát  uhádl, kam přemístil

královnu. Hodinky byly zase moje. U třech  zámků jsem si v 3D pohledu prohlédl

dokument  potřísněný inkoustem  (Stained Document)  a bylo  mi hned  jasné, že

musím  Tonyho  klíčem  odemknout  zleva  první  zámek čtyřikrát, druhý dvakrát

a třetí jednou,  aby se dveře otevřely.  S puškou jsem osvobodil  Addu, ale po

hádce s ní  jsem se opět vydal na další  křížovou výpravu na doktorku Dramish.

Sebral jsem zvonek, otočil se doprava k oknu a položil zvonek na přepážku před

oknem (Windowsill). Odskočil jsem od okna, počkal až zvonek začne zvonit a pak

jsem  prošel dveřmi  ke zmateným  padouchům. V  posledním momentě  jsem šéfovi

banditů  Levovi Kevorkovi  přiložil nůž  na krk,  aby mě  nemohl oddělat,  ale

chvíli nato  jsem skončil na  zemi v místnosti  plné jedovatého plynu.  Rychle

jsem přiložil magnet k elektronickému zámku  a Adda mě opět na poslední chvíli

zachránila.

Dokumenty  skupiny "Elite"  mají celkem  tři části.  Jeden z  nich je smlouvou

členů, druhý je plánkem budovy, ve které  se teď evidentně nacházím a třetí je

náčrtem manipulace  s hodinkami, která  mě zřejmě čeká  právě teď. Jak  si tak

hodinky prohlížím zblízka,  napadá mě, co bych s nimi  asi tak měl udělat.Jako

by mé ruce  samy pracovaly: Pull Winder, Remove Winder,  Use Winder on Center,

Use Winder on Hole, Turn the object to the left, Turn the Disc, Turn the Ring,

Push the  Winder, Turn the  Ring, Push the  Winder, Turn the  Ring a Push  the

Winder. Zřejmě to vyšlo! Aktivované hodinky  přikládám k otvoru ve stěně vlevo

od dveří  a vcházím do  samotné svatyně padouchů.  Zatímco usedávám k  podivné

počítačové konzoli, dávám  instrukce Addě, aby se postarala  o padouchy, kteří

sem zanedlouho vtrhnou.

Adda to zvládla  jako obvykle na jedničku, ale hloupá  náhoda tomu dala, že to

nakonec dopadlo trochu  jinak. Nejdříve vytáhla ze dvou  šuplíků stolu dálkové

ovládání a  kapesní laser. Za  stolem pak našla  postřik proti hmyzu.  Pečlivě

prostudovala dálkové ovládání a nastavila ho na přehřátí pokoje A2 (podle mapy

v "Elite" dokumentech  prostřední ze tří malých  pokojů). Dálkové ovládání pak

zaměřila  na přijímač  dat (Receiver)  na  stěně  vedle Maxe  a zvolený  pokoj

odbouchla spolu s jeho "nájemníkem". Poté trpělivě počkala, až se do místnosti

za námi  začnou hrnout nepřátelé a  hrdinně odpráskla obra laserem  a zadusila

Kevorka postřikem na hmyz. Policejní inspektor ze třetích dveří nikdy nevyšel,

protože byl  uškvařen pomocí dálkového  ovládání. Kevork se  však poté bohužel

ukázal  jako  tuhokořínkář  a  před  svým  koncem  ještě  stihl  Addu  ošklivě

postřelit, což  mne nepotěšilo. Já  sám jsem na  tom také nebyl  příliš dobře.

Mechanismus, jehož rozlousknutí musím odhalit, se zdá být velice komplikovaný.

Nejdříve  ho zapínám  pravým horním  tlačítkem, pak  pomocí tlačítek  vysunuji

karty a  dívám se na  ně. Něco mi  připomínají. Dívám se  do kapes a  vytahuji

rozstříhané schéma karty,  která je ta správná. Skládám  ji dohromady. Když už

si s tím nevím rady, sáhnu do náprsní kapsy a vylovím poslední Score, tam jsem

kartu  viděl už  složenou. Jedna  z karet  složenému schématu  odpovídá (v mém

případě  je to  čtvrtá karta  zleva), takže  ji vytahuji  a vkládám do otvoru.

Podívám-li se na její schéma, vidím, že se "S" písmenka s čísly 32 a 6 nachází

u aktivních  žlutých obvodů.  Tisknu tedy  tlačítka 326  pod místem,  kam jsem

kartu zasunul a tlačítkem vpravo svoji volbu potvrzuji. Správně. Další na řadě

je  série  několika  číslic.  Vstávám  od  konzole  a  šacuji  Kevorkovy kapsy

(Pockets). Nacházím jeho klíček. I když je to poměrně nelogické, napadá mě, že

by série  číslic od nuly do  devítky mohla mít nějakou  souvislost s mikročipy

implantovanými do rukou  padouchů. Znám ale pouze dva -  Toniho a Paulův. Když

si v  paměti vybavím jejich znění,  mohu předpokládat, že se  jedná o latinské

číslice. V tom případě je Toniho kód 1004 a kód Paulův 151. Zadávám tedy číslo

1004 a otáčím v dírce Toniho klíčkem.  A vida, funguje to. Zadávám i druhý kód

151 a  otáčím klíčkem, který patřil  Paulovi. Cool. Na kód  Levův už zbývá jen

dvoumístné  číslo. Zkouším  tedy čísla  od jedničky  vzhůru a funguje desítka,

zadávám  tedy  10  a  otáčím  Levovým  klíčkem.  Získávám jakousi videokazetu,

nerušeně  odcházím z  místnosti a  najednou cítím,  jak mě  někdo vytahuje  na

střechu domu. Je to můj mrtvý kamarád. Je mi blaze...

KONEC.